NIKOL WRITES_______________ FOOD______________ BEAUTY_______________ OTHER

Já budu jůtůber

14. listopadu 2017 v 19:08 | Nikol
Ještě tak před 5 lety byl pro mne youtube převážně na poslouchání písniček, sledování vtipných videí a když jsem tam našla nějaký celý film, byl to zázrak.
Já nevím jak Vy, ale já si pamatuji celkem přesně a jasně jak podlě mého názoru celá takhle zvláštní věc vznikla. Bylo mi asi 14 let a já projížděla viidea. Najednou jsem našla úplně jiný formát videí. Před kamerou někdo seděl a něco mluvil. Mluvil o kosmetice, svém diáři, co má ve své kabelce a já se od toho nemohla odtrhnout. Ten den, jsem si srovnala celou kabelku, vytřídila kosmetiku a šatník a zkusila svoje první linky. Bylo to super, bylo to velmi zajímavé.
Kdo by se ptal, kdo to tenkrát byl, tak si to pamatuji doteď. Byla to - juicystar07, americká youtuberka. Nevím jestli teď ještě natáčí, ale moc se mi líbila. Kdybych v tu dobu věděla, jak celý tenhle koncept bude vypadat dnes, asi by mi bylo špatně. Z českých youtuberů si pamatuju určitě jako první petrulovelyhair a její rybí cop. No, jaký na ní mám názor teď, není třeba sdílet. Ale kdo mi u srdce zůstal, ač ji tolik neseduji, je kanál nazvaný BEZEGA, milá slečna, normální, zajímavá...

A jestli se ptáte jaký na tohle všechno mám názor?!...

Upřímně, nesleduju skoro nic. Nebaví mne to, skoro nic mi to nedává a je to ztáta času. Ano, semtam si najdu někoho na koho se ráda podívám, ale musí to být můj šálek kávy. (Např. Mámou stylově, Kovy, Camie, ...)
Věc druhá by byla, kdybych sama točila. Mám pro to totiž pochopení. Je to skvělý a jednoduchý sdělovací prostředek (když nepočítám střih, edit...). Je to otevřenější, rychlejší a atraktivnější. A všem, kteří mají vymakaný edit, tleskám. - např. NOTSOFUNNYANY.
No a taky, se tím dá dost slušně vydělat. Což mě občas docela vytáčí, protože u některých slečen mi připadá, že by v životě nenapsaly souvislou větu. Nebo propagují neskutečný blbosti jako silikony, auta za miliony apod. No a nebo mají nějakou psychickou poruchu.

A proč se nám to tedy tak líbí?
Máme pocit, že jsme jim blízko, dává nám to naději, koukáme se, jak žijí ostatní, jak krásně a jednoduše žijí ostatní. Probouzí to v nás nenávist, zlost, žárlivost a podobné negativní pocity. Protože to prostě a jednosduše není fér. Nehledě na to, že jsou prostě všude. V knihách, filmech, nástěnkách, letácích, na výrobcích, na čajích....no prostě a jednoduše, čeho je moc, toho je příliš.
Nebudu ale pokrytec a i já přiznám, že mám hrozné nutkání si to vyzkoušet. Chtěla bych vidět a poznat, co je na tom tak skvělého. Chtěla bych zjistit, jak je to s těmi financemi, reklamou a podobně. Tak třeba jednou tady vydám nějaké videjko.
Závěrem..
s ohledem na to, jak často mám čas něco napsat, bych skončila u videa na téma 10 faktů o mě, u faktu 2, protože bych nebyla schopná asi nic jiného vymyslet. Ale víte co, v příštím článku to vymslím. Dám si takovou čelenč. ty taky hodně frčej. Takže zůstávám zatím u mého milého blogu, s kterým kamarádím tak 12 let, tráádáá.

Hezký den, Nikol
 

Chudoba 21.st

27. října 2017 v 19:45 | Nikol |  Nikol writes
Když jsem ještě před rokem jezdila domů autobusem stávali se mi samé nemilé věci. Od toho, že autobus vůbec nejel až po to, že mi pod nohama bouchla petarda a mé nové boty byly okamžitě na výhoz. Nehlědě na to, že byl všude totální bordel a míč v silnici byl na denním pořádku a byla to děsná prd....
Jako pedagog jsem stále měla nutkání děti moralizovat a napomínat a tak jsem si denně v duchu připomínala že to nejsou moje děti, že tyhle děti mají rodiče a ty jsou tu od toho, je vychovávat. A tak jsem si vždycky několikrát za sebou řekla "Drž hubu holka, nic ti do toho neni"!!
A tak se mi jednou při tom držení huby stalo, že jsem si vyslechla rozhovou dvou slečen sedících předemnou v autobuse.

A) " Jojojo, to je ten ku*ák viď.."
B) " Nojo, taky se mi hrozně líbí, počkej, ukážu ti ho ještě na instáči!
A) " Jééé ty máš ajfoun 6s, já mam jenom pětku tyvole...ale už sem našim řekla že chci novej"
B) No tak to já mam teď útrum se všim, jsem si zničila ty nový érmaxy a matka už mi nic nechce koupit...nechápu to.

A tak jsem tam s vyvalenýma očima seděla, koukala na svoje ošoupaný boty od vietnamců a bylo mi malinko trapně. Vlastně ani nevím, co jsou ty érmaxy.
Když tu najednou začali dívčiny mávat na nějakého chlapce, co šel okolo autobusu. Byl oblečený dost podobně jako já. Bunda, boty, džíny. Nic nenormálního.

A) "Hele, támhle je Pepa"
B) "Mávej, ať si myslí že se s nim chceme bavit"! On mi aspoň zase napíše úkol"
A) "Tojono, on je takovej chudák"
B) " Jak to myslíš?
- Představila jsem si, že je asi nemocný, nebo bez maminky, nebo něco podobného-
A) " No že jeho rodiče nemaj peníze, ale na to že jsou chudý, tak je docela v pohodě.."
B) "Tojono, nesmrděj nebo tak, ale ty hadry jsou teda hrozný.."

Tak jsem se z té sedačky zvedla, přesedla jsem si jinam, na opačnou stranu autobusu a bylo mi z toho docela smutno. Vlastně jsem se i trochu pousmívala, protože mi to přišlo malinko neuvěřitelné a bylo mi trapně. Z toho, jak smýšlejí. Jaký mají omezený, trapný a naivní názor. Nicméně jsem se na to rozhodla podívat z jejich pohledu a urovnat si v hlavě, jak to vlastně s tou chudobou je.

Podle čeho se měří chudoba?
Podle nových bot? Podle telefonu? Podle auta?
A co je chudoba x CHUDOBA?
Podle mého názoru, je chudý člověk ten, který nemá kde bydlet, tváří se nešťastně, nemá příjem, nemá co jíst a prosí o peníze někde u cesty. Taky by to mohl být ten, kdo měl hodně a přišel o ještě víc. Zhacené a nevydařené podnikání, úraz, nehoda...alkohol, automaty, drogy? Počítá každou korunu a po zaplacení nájmu mu nezbyde vůbec nic! To je podle mého opravdu chudý člověk.
Ale chlapec v oblečení, sic poděděné po staším sourozenci, nicméně čistě oblečený, sice bez drahého mobilu a nejnovějších modelů bot, ale na zastávce mne při příchodu pozdravil??
Byla jsem z toho v rozpacích a tak jsem neváhala a napsala ségře, která s ním chodila na základu, jak to s ním teda vlastně je.
Maminka na mateřské s třetím dítětem, tatínek řidič. Milý, chytrý, moc se neprojevoval, ale vždycky byl dostatečně připravený.
Tohle je chudý člověk?
Mýlili se, chudé jsou ony. Přišli o všechnu tu krásu upřímnosti člověka a neumí ocenit nic, co je levnější jak tisícovka, nedej Bože něco, co nemá přišitou značku.
Nechápu jejich rodiče, proč tohle dělají? Podle mě, se někde stala ve výchově chyba.
V tuhle chvíly, to pro mne byly dvě holoupé husy ku jednomu slušnému a chytrému člověku.
Co z toho pro nás plyne??
Jaká nás čeká, s tímhle přístupem k výchově budoucnost? Místo pozdravu na sebe budeme plivat a nebudeme děkovat nikomu, kdo nemá brýle od Rejbenu.
Jen tak dál národe, klidně pokračuj...to bude určitě fajn.

Možná jednou nebudu dokanalá matka, která bude schopna svému dítěti koupit to, na co si pomyslí, ale nutností pro mne bude to, aby umělo pozdravit, když nekam vchází, umělo poděkovat, když platí v obchodě a rozhodně nebude nikoho odsuzovat za to, že má poděděnou bundu.

Jaký na to máte názor Vy? Setkáváte se s tímto často?

Nikol

Miluju nákupy! (1)

9. srpna 2017 v 17:45 | Nikol |  Beauty
Achjo, už jsem to udělala zase.
Už jsem do toho zase spadla.
Prostě jsem opět provětrala mojí kartu.
A to docela hodně.
( Já tohle slovní spojení nesnášim, ale přijde mi, že ho používá moc a moc lidí a tak abych se čtenářům více přiblížila - jako proto abych aby byla dobrej blogger - tak ho sem šoupnu taky!)

Takže jako minimálně každý měsíc i já ráda navštívím naše české drogerky. Bezpodmíněčně na první místo patří dm drogerie.
Pak rossman, a pak někdo hoodně dole je Teta.
Nic jiného totiž tady u nás není.
A naopak na nic lepšího, nemám peníze. ( Nojo, jsem prostě učitelka, státní zaměstnanec, co byste chtěli)
Ale občas mě prostě chytí velká nakupovací mánie a jsem tam minimálně za litr.
( Pro někoho hodně, pro někoho málo )
Takže jsem vybrala pár věcí, které jsem koupila a chtěla bych Vám je ukázat a něco k nim připsat.
 


Malý človíček Vám předvede...

7. srpna 2017 v 18:25 | Nikol
No Tě pic. Je mi zima, bolí mě hlava, lepí se na mě nějaká červená hmota a právě me strčili pod vodu!
Drží mě něčí pěkně studené ruce, no počkejte já Vám ukážu.
Jenže neumím nic víc než řvát. Řvu fakt hodně, je mi zima.
Popsali mě čímsi, takže vypadám jak dalmatín. Škoda že neumím číst a ještě větší škoda, že neumim psát, já bych vám to předvedla, jak se to dělá!
Ne že si mě tady spletou nebo vyměněj!! To bych měla navždycky těžký trauma.
Furt je mi zima, prej jsem malinko fialová, ale to oni ještě nevěděj, že takhle barva se mi líbí a za pár let si s ní vymaluju celej pokojíček. Vlastně to dělám schválně, protože je mi furt zima. A ta věčná zima, ta mi taky zůstane.
Teď okolo mě všichni začli konečně něco dělat. Někam mě nesou. Řvu míň, nemám na to sílu a stejně mi nerozumí, protože jsou úplně hloupí.
Průser, položili mě do takový plastový průsvitný pece. Řvu víc, prej dobrá zpráva.
To by mě tada zajímalo, co je na tom dobrýho.
Jsem zabalená v divný dece, mam hlad, čůrám, čůrám a čůrám a jako vrchol mam na rukách ponožky!!?? Tak k ponožkám budu mít odpor, to už vím teď. Ale už je mi alespoň teplo.
Slyšim, že jsem "nedonešonec". Sice netušim co to znamená, ale mám z toho docela depky. Snad mě to nepoznamená.
Nevím proč, ale je mi nějak divně smutno, jako kdyby mi něco chybělo. Bříško mam plný, teplo mi je, je tu klídeček, všichni okolo mě skáčou, ale pořád to není ono.
No jasně, chybí mi ten uklidňující hlas co jsem těch 9 - v mým případě 8 - měsíců slýchavala. Chybí mi ta ruka co mě denně hladila. Chybí mi ta šňůrka co mě často krmila.
A tak řvu. Teď už fakt hodně. Hej, začnete se trochu hejbat zase vy v tom bílým plášti!
Když mě najednou konečne berou ty ruce, když mě konečně konejší ten hlas. Když mě konečně krmí ta hadička...počkat, to neni hadička, to je něco lepšího!!
Otevírám oči a vidím tu velikou hlavu. Teda matko, ty vypadáš. Oči rozmazaný, vlasy rozcuchaný, cejtim nějakej smrad. Težko říct, jestli jsem to já nebo moje stvořitelka.
Ale jsem šťastná.
Maminka je šťastná.
Tatínek je šťastnej.
Všichni jsme šťastný.
Maminka začala plakat a tak jsem začala taky. Už jenom z principu, abych se necejtila trapně. Když tu všichni tak řvou.
Tak a teď to teprv začne Mami, teď přijde to pravý vzrůšo.
Počkat, citím ještě něco. Něco hřejivýho, jako tady, tady napravo- nalevo, no dobře, strany mi ještě dělají problém, u tý věci, co dělá buch buch ,buch buch.

Už vím co to je.
To je láska.
To je láska mezi matkou a dcerou.
Láska, která bude trvat navždycky!
Miluji tě mami

Maska Garnier

6. srpna 2017 v 17:55 | Nikol |  Beauty
Nechala jsem se zlákat touhle novou textilní maskou od Garnier, která slibuje dokonalou hydrataci pleti až na 7 dní. A ještě to, že budete krášnější!
Cena 49 korun je dle mého názoru docela dost, ale rozhodla jsem se, že ji zkusím.
Maska ma dve "vrstvy". Prvni, pravděpodobně papírová, napustena čímsi, druha asi rádoby silikon??!! Vytáhnete masku, rozložíte, placnete na obličej a sloupnete tu druhou, modrou vrstvu. Prvni pocit nic moc, bylo to něco jako kdyz vas permanentně oblizuje pes , ale když si tohle odmyslíte, dostaví se docela příjemný pocit. Bacha ať vás nevidí druhá polovička, protože ta moje mi chtela přinést motorovou pilu a vyfotit mě. ) hahaha)
Nicméně maska hydratuje dobře, doba 15 minut se dá vydrzet a příjemně voní.
Pozor! Neochutnavát, je to hnus! Asi je vhodná spíše pro suchou až smíšenou pleť. Za mě tak 6/10
Jo, měla jsem jeste růžovou a extra velký rozdíl jsem nepocítila.

ZÁVĚR: Maska je opravdu docela příjemná, nic moc v ní dělat nejde, protože máte furt strach, že Vám spadne dolů, takže si opravdu užíváte čtvrt hodinky relaxace. Myslím si ale, že není nutnost ji využívat každý týden. Za mě je lepší investovat do nějakého kvalitnějšího krému. Ale splnila to, co slibovala.


Ze života páru, díl první, Pan pohádkář

5. srpna 2017 v 21:22 | Nikol |  Nikol writes
Můj partner se jmenuje Milan.
Je o deset let starší.
Má rád jídlo, nerad vaří.
Je opravdu pracovitý a věrný. ( Jak mě, tak své práci )
Není moc společenský, vlastně ani rodinný typ. ( Ve smyslu, že nemusí rodinné sešlosti apod, ale děti by chtěl)
Není absolutně náročný a vystačí si s málem.
Je hodný a ochotný.
Ale taky je dost upřímný. Někdy až příliš.

Jednou jsme byli u našich rodičů, měl malinko připito. Když má připito, rád polemizuje. Bohužel, nepolemizuje o počasí nebo počítačových hrách, ale polemizuje o politických situacích a kauzách v ČR, o srážkách ze mzdy kvůli daním, nebo o cené stoupajícího benzínu.
Když už jsem toho měla tak akorát a on byl někde v polovině svého názoru na " ty debilní a uplně blbý lidi v našem zastupitelstvu" jsem se zastala jedné ženy. Už jenom tak z pricipu že jsem vlastně už půlhodiny nepromluvila.
Tak jsme si vyměnili pár názorů a já neměla chuť se s ním nijak dohadovat, mu povídám
" No jo ty chytrej, tak teď tu o karkulce"
Chvilka ticha, přemýšlel. V duchu sem si řikala, jestli na mě vybalí to, zda chápu pointu té pohádky a už jsem si připravovala odpověď. Ale on se jen malinko usmál a já poznala, že teď přijde jeho trumf.
" Byla červená a držela dietu!"
Hahaha ha, hahaha ha, všichni se smějou, jenom já beru do ruky už třetí kremroly a rvu si jí do pusy.
Tak jo, tohle bylo zlý. Já nemůžu za to, že to prostě vždycky vzdám už po snídani!

Nojo, jenže to by to nebylo ono, kdybych mu to hned druhý den nechtěla vrátit. Chtěla, moc jsem chtěla, ale pořád jsem nemohla přijít na to jak.
Jenže vesmír je mocnej a tak se problém vlastně vyřešil sám.
Když ráno vstával do práce a měl trochu času, rád si zašíval svoje díry na montérkách. A že jich tam měl. Nevím jak to dělal, ale prostě tam každý den vyrostla další díra. ( Jo a to měl třeba každý dva měsíce nový) .
Milan má ve zvyku okamžitě montérky stahovat po příchodu z práce domů a převlékat se do tepláků.
Mimochodem, ty má až do těď, asi tak čtyři roky, a neni tam ani jedna díra!
A tak jako každý den, stahnul i dneska ty montérky dolu.
V prvním momentě, když jsem to viděla, jsem si myslela, že dneska šel na ostro. Nebo ho někde někdo o*el. Nebo že....já vlastně absolutně nevěděla co si mám myslet. On to taky nevěděl. Jen tam tak stál, koukal na toho svýho ptáka Ohniváka, koukal na mě, koukal dolu a nezmoh se na slovo.
V tu chvíly přišla moje chvilka!
" Prosimtě, teď ně, Červená Karkulka je dneska na dietě a nemá sílu"!
A s tekoucí slzou na oku, samozřejmě smíchy, jsem se otočila na podpatku a odešla si protrhnout plíce.


Ten pohádkář si samozřejmě přišil trenky k montérkám a za celej den si toho nevšimnul.
A od toho dne, se u nás pohádky nevypráví.

Vaše Nikol

Já bych tak chtěla..

5. srpna 2017 v 20:53 | Nikol |  Nikol writes
Kdybych tak mohla změnit svůj život....téma týdne. Hezké, k zamyšlení. K zamyšlení už je jenom to slovo "kdybych". Přečtete si ho třikrát, nebo čtyřikrát. Už Vám to zní hned jinak. Tak jako divně.

Ne, teď už vážně.
Když bych se měla zamyslet nad svým životem, jsem vlastně docela spokojená. Mám hodně peněz, dobře placenou práci která mě baví, skvělého a pozorného přítele, dokonalý dům a jsem furt zdravá a šťastná.

Tak fajn, teď už opravdu vážně.
My lidé jsme už od počátku lidstva velice aktivní, máme dobrý pud sebezáchovy, zažíváme rádi pocit štěstí a uspokojení, rádi si dopřaváme. Bohužel jsme taky hodně sobečtí, závistiví, rádi hledáme chyby u druhých a umíme velmi dobře lhát. Lžeme druhým lidem, ale hlavně často lžeme sami sobě. Proč to děláme? Protože chceme, aby to ve skutečnosti tak bylo. Aby bylo všechno, podle našich představ.
Spousta lidí se rozhodne, že ze dne na den změní svůj život.
Přestanu lhát, budu držet dietu, budu se víc věnovat naplo práci, začnu studovat, uklidím si tu šatní skříň, ...každý si doplní to své. Ve skutečnosti ale víme, že tak z 90% to neuděláme, ikdyž bychom moc chtěli. Částečně se tím uklidňujeme. Prostě si lžeme.
- A těm, kterým se povedlo svůj život a 360 stupňů otočit (VĚDOMĚ!!) tleskám a přeju jim to! -
Nechci tady vypisovat, co bych všechno chtěla změnit, jak by měl můj život vypadat, protože bych věděla, že tak polovina věcí se jen tak nestane, Ale nestane se proto, protože pro to nic neudělám. Kdy něco moc chceme, musíme dělat vše proto, aby se to stalo. Tím že si budu představovat, jak si srovnám skříň a vyhážu polovinu věcí a nakoupím si nové, nějaké kvalitní, se skříň prostě sama nepřerovná. V závěru tu skříň někdy přerovnám, tak aby se neřeklo, vyhážu jedno rozthané triko a stejně mi ukápne slza a nic si nekoupím, protože na to nemám peníze. A je to tady...kdybych tak víc šetřila...kdybych si nekoupila ty dvě knížky, kdybych se na to radši uplně vykašlala...
Přitom stačí se nad tím jenom malinko zamyslet. Popřemýšlet než půjdete spát, jak to udělat. Plánujte. Řeště. Jinak to nikdy nebude podle Vašich představ.
A takhle to může být se vším. Chcete víc peněz? Oni sami nepřicupitaj. ( Teda, když nemáte nějakou babičku z 12tého kolene a ona Vám odkáže nějakej ten milion, nebo ty peníze třeba nevyhrajete - jo, doufáme v to všichni, ale buďme trošku realističtí, na tohle se nemůžete spoléhat!) Jďete studovat! Nekupujte tolik jídla! Hledejte brigády! Možností je dost, stačí přemýšlet.
Takže KAŽDÝ může NĚJKÝM ZPŮSOBEM svůj život změnit. Samozřejmě, jen když bude chtít a bude ochotný proto něco obětovat. Kousnout se a začít makat. Někdy to bude bohužel běh na dlouhou trať. Bude to stát hodně dřiny a úsilí. Ale kdo chce a moc si to přeje, nebojte, ono to přijde.
Musíme v to doufat!

Nikol



Srpen, 3. | po měsíci v práci aneb

3. srpna 2017 v 22:03 | Nikol |  Nikol writes
Dnes jsem měla svojí pracovní premieru. Měsic jsem si doma válela šunky a opět došlo na velmi, velmi tvrdou realitu. Bohužel jsem ještě ke všemu chytla směnu, kdy vstávačka byla někdy kolem půl 5. Půl pátý je pro mě půlnoc. Půl pátý je pro mě snění o Majku Spiriovi. Půl pátý je čas si jít čůrnout, ale rozhodně to není čas na vstávání.
Ale nic jinýho mi nezbylo, jinak by děti rodiče házeli asi přes plot a připoutali je k vratům. Mám pár typů, kteří by toho byli schopni. Protože to jsou ku*va karieristi.
A co, vydělávám sto litrů měsíčně, ale moje čtyřletý dítě si neumí dojít včas na záchod. Ne na malou, ale na velkou. Na hodně velkou.
Kafe v práci kupodivu bylo. Kupodivu bylo moje. Takže jsem si nemusela hrát na ultravelkýho zloděje kafí. Stejně by poznali kulový. Problém byl, že jsem nikde nenašla mlíko. Hlavně že tam máme pět ledniček. Vlastně šest. Krutá realita hygieny. Když už jsem to chtěla vzdát, vzpoměla jsem si, že tu někdo někdy mluvil o sypký smetaně. Takový to, když je fakt nouze. Našla jsem něco, co vypadalo jako koks a smrdělo to jako prášky na spaní. Nevadí, buď budu veselá nebo budu mimo.
První dítko v 6:03. "Dělej, za 10 minut mi jede autobus, koukej makat"! slyším ze šatny. Tak tohle bylo ještě docela milý milá matko. Dítka přicházejí, evidetně šťastný, že je někdo budil o prázdniny dřív jak v 10. Což chápu. Takže kyselý výraz přehlížím a tvářim se hrozně soucitně. Ráno jsem si taky namalovala pusu, jakože výraznou, nude, hnědou jakože abych řekla "tak jsem zpátky v plný síle a vůbec se za to nestydim!" cejtila jsem se docela dobře, prostě úča jak má bejt. "Pani učitelko, asi jste si umazala pusu od snídaně"! Hm, tak snad si nemyslí, že snídám....no nevadí, upravím a učí se dál. Poučení pro příště: v buse se takhle brzo ráno spí, nemaluje se huba Nikolo!
Vytiskla jsem si výzdobu, takový pěkný vytřihovánky. Stříhá se to nůžtičkama na nehty a je to fakt uklidňující. Moc uklidňující. Tak moc, že jsem to hodně uklidněně hodila o zem, protože jsem pejskovi ustřihla ocas. A pak i ucho. No nic, uklidníme se zpěvěm, zpívám ráda. Usednu za klavír, nahodim výraz ala Mozar a jdeme na to.
" Pani učitelko, mě bolí bříško"!
" Kočko, tak se jdi zkusit vykakat"
" Už jsem to zkoušela, fakt to nejde"
" Tak dobře, zkus to ještě jednou"
" Hm, tak já jdu"
Jedeme si Sedí liška pod dubem, když slyšim " Ale mě bolí i hlava, je mi fakt blbě"!
Beru teploměr, dáváme si pauzu na pití a čůrání a mezitim meřim tepotu.
"To bude dobrý, broučku, si jenom unavená"
37.1 , 37.2 , 37.3, 37.4....no, hledám číslo na maminku a volám. Díťátko jde domu, jde domu za bráškou a druhým bráškou, který mají angínu. V krku jí bolelo už včera, ale snědla moc zmrzliny.
Tak jo, pokračujeme ve zpěvu. Kočka leze dírou, Ovčáci, Pec nám spadla a další nejnovější pecky.
" Pani učitelko??!!
Anoo?
" Budeme si povídat kde jsme byli o prázdninách"?
Tak můžeme. Co by ne.
Turecko, Egypt, Bulharsko, Krkonoše, kempování.
" A co jste dělala Vy paní učitelko?"
(Tak vzhledem k našim platům jsem si mohla dovolit tak zájezd na letiště a zpátky)
Já jsem byla tak různě...no...třeba...u dědy, u babičky, doma, na nákupu, doma, v hospo - teda restauraci, doma, doma a pak doma...
Stačí, jdeme ven. Venku vidím babičku jednoho chlapečka.
"Jééé, on je tady náš Johánek, nemůžete mi ho přehodit přes plot"??
Prosííím??!! Ale to nejde, to si musíte dojít k vrátkům.
" A babi, proč musíš jít až takhle k vrátkům"?
" Já nevim Johánku, to je tady takovej stupidní zákon"!
No nic, zákony jsou stupidní to je pravda, ale až budu jednou zvedat těžký váhy babi, tak ti ho hodim přímo do náruče!
Jdem na oběd, kuře a brambor. Jednoduchý, dobrý a docela mastný jídlo.
Dobré chutnání děti.
" Pani učitelko, mě to nechutná"
" Pani učitelko, já nemam rád brambory"
" Pani učitelko, to kuře bylo někdy žívý?"
" Pani učitelko, myslíte že v tom kuřátku můžu najít vajíčko" ?
DOST, jezte co sníte, pak to odneste.
Děti ulehají na lehátko.
Dneska už to stačilo, jdeme číst. Čte kolegyně.
- Maruško, jdi na jahody, jdi pro jablka, jdi pro kytičky, nebo tě zabijeme, vydali se na cestu a v lese zmrzli, konec - zítra budeme číst o Kohoutkovi a slepičce.
Tak já nevim, snad toho kouhouta nenechá umřít, aby si děti nemyslely, že ho pak máme k obědu.
Usedám za stůl, hlavu v dlaních a jsem ráda, že už mám dneska konec.
" Pani učitelkooooo??"
Anoooo?
" Zavřete laskavě ty dveře, jde na mě PRŮVĚJ"!
Beru kabelu, loučim se s kolegyní a utíkám pryč.
Prší. Prší hodně, tohle fakt nepřeběhnu. V šatně je deštník. Bez barbieny, Elsy, Medvídka Pú. Je černej. Myslim že tu byl i loni, myslim že je tu fakt dlouho. Beru ho a doufám, že nikomu chybět nebude. Právě ten deštník vystihuje mojí náladu. Vlastně se mi líbí. Mlčí, nemluví, nemá teplotu a ještě mi dělá službu. Asi ho adoptuju.
Doma sedám ke kafi a vypínám.
Když zvoní telefon: " Ahoj Nikol, hele neviděla jsi tu někdo ten černej deštník"???








PROSÍM, BERTE CELÝ ČLÁNEK S VEEEELKOU NADSÁZKOU, NĚCO JE PŘITAŽENÉ ZA VLASY, A ROZHODNPĚ BYCH NERADA NĚKOHO URAZILA. ČLÁNEK JE JEN PRO POBAVENÍ A ZPŘÍJEMNĚNÍ DNE.

Vaše Nikol

Znovu.

28. února 2016 v 18:26 | Nikol |  Nikol writes
Zdravím všechny,

po dlouhé době chci opět rozjet tenhle blog. Mám velké myšlenky, a spoustu nápadů. Doufám, že i Ty se sem vrátíš zpátky a moje tvorba se Ti bude líbit.

Hezký zbytek dne,
Vaše Nikol

Milovník jídla, milovník lidí?

17. listopadu 2015 v 18:39 | Nikol |  Food
Zdravím všechny,
v dnešním článku by chtěla objasnit rubriku - FOOD.
Rubrika food zde není jen tak. Nejsem vyučená kuchařka, ani číšnice, to ale nemění nic na tom, že jídlo od mých 3 let miluji! (Je zajímavé že do svých 3 let jsem nejedla skoro nic a měla jsem podvýživu, což jsem o 15 let pozdějí dohnala nadváhou, takže žádnej strach! :)
Všechno ale začalo tím, až jsem začala sama vařit. Moje uplně první "jídlo" byly uvařené brambory. - asi 15 let
Do 18 jsem tvrdila, že spálim i čaj. Ale potom, přišel Milan. (kdo by nevěděl, jakože určitě neví, je to můj přítel, určitě se dozvíte víc ;) a Nikolka začala chápat pořekadlo, že Láska prochází žaludkem. Naplnit žaludek a vyprázdnit...(no, to si asi každý doplní sám). Mé uplně první jídlo, které jsem uvařila celé sama, bylo něco, jako "Kuřečí nudličky se smetanou a hranolky". No jasně, vrchol gastronomie!! Ale mohu říci, že mi to v tu dobu chutnalo. A Milanovi pravděpodobně taky. Jsme stále spolu. Další pokusy byly celkem povedené a za 2 roky se moje kulinářství zas až tak neposunulo, ale občas to stojí za to! A právě proto OBČAS, je zde tato rubrika. Chtěla bych Vám ukázat, jak se vaří v domácnosti, kde figurují dva mladí lidé. Občas také jaké výrobky jsou mým TOP, zkoušení nových věcí a moje pečíčí (NE)ZDARY.
Buďte u toho semnou, jak se vyvíjí vařící schopnosti někoho, kdo vaří pro jiného.

Zasmějte se semnou, když se mi něco nepovede.

Zavstekejte se semnou, když něco zkazím.

Buďte semnou, ať nejste sami.

Hezký den, Vaše Nikol












Kam dál